Aneb den Dé, jak pro koho. Ráno to proběhlo vcelku poklidně. Poprvé a naposled (jak kdo jak co) jsme spáchali i ranní hygienu u potoka a menší rozcvičku. Ta spočívala v tom, že jsme si s Tomem vyběhli nahoru na skály. Byla trošku mlha a maraky při zemi, takže jsme byli rádi za občasný dohled na stádečko jelenů. O dohledu do dědiny nemohla být tohle ráno ani řeč. Mrkli jsme alespoň do horské knihy. Zápisky zajímavé, náš z června jsem však nenašel. Ke konci to bylo psáno totiž cosi nahusto, protože kniha byla popsaná už celá. Rozhodli jsme se, že zařídíme při návštěvě obchodu knížku novou. Částečně jako poděkování za pěkný týden na Pulinách, částečně taky pro možnost zahltit první stránky reklamou na nás :D - že tam jsme, máme pivo a kdyby někdo mrkl na naše stránky, že by nás to taky moc nemrzelo. Dole jsme byli nějak rychle.
Myslím že jsme snídali další dávku paštik, cibule a chleba. V plánu na denní (v lese jinak nejde) vaření byl guláš, takže to vyžadovalo hodně kvalitního (rozuměj tvrdého) dřeva. Věděli jsme o vzdálenějším místě hojného výskytu potřebného. Hanka hlídala tábor a všichni ostatní chlapi vyzbrojeni mačetami, sekyrami, pilou a provazem vyrazili do lesa. Našli jsme krásný polom žádané suroviny, takže hurá na věc. Neznalí z naší družiny přicházeli na taje krácení a krácení dřevených klá(d)cků, my ostatní jsme již pár exemplářů na hromádku shromažďovali.
Zábavné bylo, když na jeden strom z důvodů snížení řezného místa (nebyl zcela spadlý na zemi, ale pružil v kořenech) usedl hrášek. Vybral si zcela logicky místo od řezaného blíže ke kořenům (nebude přece sedět na odřezávané části a riskovat pád, i když by možná na větší páce byl úspěšnější.). Jak rád by seděl na straně druhé pocítil zanedlouho. Tomáš řezal a řezal, hrach zatěžoval a zatěžoval. Už už chtěl Michal říct že strom se urve (při těhle vahách a tvrdém dřevu k nalomení čí naprasknutí zajisté nedojde), ale pozdě. Přebytečná část stromu (80% kmenu + koruna) se urvalo. Zbytek napruženého kmenu (plus hrášek samozřejmě) se vzepjal takovou rychlostí, že kdyby, jak říkal hrášek, se nedržel, proletěl by se po lese, že by mu to veverky záviděly. Leč se držel a tak lítal kolem kmenu jako hadrový panák tam a zpátky. No kam se hrabou kanadští dřevorubci se svým uměním a vtipama, my jsme se řezali ještě deset minut. :D
V rámci zábavy jsme se chvilku na zbylé části houpali sami, pak na řadu přišel zase Tom se svou pilou a mačetou. My jsme se pustili taky do své práce a svých stromů. Hromada dřeva se zvyšovala, hrach už přicházel na to, kam si sednout a i sawati (Standa) už cosi svou sekerečkou pižlal.
Osudný pro mě byl jeden spadlý strom. Pižlali jsme s Michalem už v oblasti koruny (tloušťka kmenu kolem 8cm). Míša už u něj stál déle, když jsem přišel a začal pižlat (no u mě to tak vlastně ani nevypadá) kousek vedle, blíže ke „kořenům”. Shodou okolností (ostřejší mačeta, dřevorubecký um :) jsem to měl překvapivě kapánek dříve a musel jsem na svém kousku přestat, aby to nemusel Michal dopižlávat (tady už je výraz správný, vzhledem k jeho mačetě :) na zemi. Moc dlouho mně to však nebavilo (čekání) a tak jsem mu pomohl. Jeden dva seky a zbyla taková ta poslední třísečka. Poslední máchnutí (to musí být ze všech nejsilnější, jako zvýraznění vítězství nad stromem) a přeseknuto!
Bohužel poslední tříska mačetu moc nezpomalila a ta letěla dál. Shodou okolností (tomu že to nebylo moje sekání, ale výpomoc, a já u toho stál jak jsem se zrovna zastavil) se mačeta zastavila o nohu. Mojí. Lépe řečeno o koleno. A že to byla šlupka. No co už, chytil jsem se za koleno a vychutnával si tupou bolest (kladivem by to nebolelo jinak, možná více, při strefě chrupavky).
Po chvilce se Michal ptá, jestli mi třeba neteče krev. Hloupý to dotaz, šak to nebolí, je to tupá rána. No, ale když tak koukám na prořezané gatě (krejčí by lépe nenastřihl), přece jen nohavici vyhrnuju. Tak přece jen mám mačetu kapánek ostřejší než si ostatní mysleli! Koukám najednou na strukturu kolene. Tak krásně by mi jej odhalit nemohl chirurg se sebelepším skalpelem. Ale sekat dřevo už asi nebudu. Přes zřejmý fakt, že krev mi z toho nijak neteče je Standa je vyslán do auta pro lékárničku a hracha (ten si ale stejně ještě opižlával pár klacků) poslali pro celtu. Mně bere Tom s Míšou na jakési ruční sedátko (do skautu nechodili, takže na pěkné obrázky z knížek zapomeňte) a hurá do kopečka. Později zvolí raději polohu „chyt pod rameny a nohy v luftě”. Na cestičce už potkáme hracha s celtou (mojí, kámoš). Hodí mně teda do ní a táhnou ve trojku za cípy celty. Pravda, v téhle poloze se můžu lépe rýpat v ráně, teda ji udržovat zavřenou vlastně :D.
V táboře na mně mrtvolně vyděšeným (fakt!:) pohledem hledí Hanka a Tom mi olepí ránu leukoplastí. Do kopečka si tu šinu už po vlastních a na horní cestě mi koleno ještě omotali sterilním (asi, z auta) obvazem.
Konečně u auta. Michal ho přistavil k začátku asfaltky a tak to tak ani daleko nebylo. U auta ještě přesvědčujeme sawatiho, že opravdu nepojede s náma jen kvůli tomu, aby se mohl vykadit v nemocnici. Má smůlu. Nasedáme teda jen já, Michal jako řidič a Tom jako odborný poradce (na samé ptákoviny stejně :). Jízda je to ďábelská - akutní případ. Bavit je se o čem, Vsetína jsme dosáhli rychle.
Na vrátnici nás pustili do areálu nemocnice, přímo k chirurgické ambulanci (Tomáš se ptal na pohotovost, ale nejsme na západě a ta naše premává opravdu jen přes noc a víkendy :). Naproti už jel civilkář s lůžkem, ale toho jsem obešel a když zjistil že jsem to já, jel s námi aspoň výtahem vrátit to lůžko. Tomáš furt po cestě krade kriplkáry a lehátka, Michal šel přeparkovat auto.
Stojím u okýnka na příjmu. Zřejmě nemají zájem nebo jsou na obědě, ale vskutku nikde nikdo. Za chvíli přijde taková postarší rázná sestra (sny o mladých krásných a nezkušených sestřičkách a laškování s nimi vzaly okamžitě za své) a první ji zajímá kartička pojištěnce. Pak až teda co že mi to vlastně je. První úkol jsem dostal sundat ze sebe všechny věci (mikinu jsem si nechal heč) včetně toho klobouku :D. A bylo po frajeřině. Pak jsem lehl na operační stolek na antiseptickém sálku. Tam mně sestřičky nechaly ležet a kecaly o krávovinách.
Do sálku vešel postarší (přes pade stopro) doktor s výrazem napruděného klokana vyrušeného ze spaní. Na pozdrav mi neodpověděl, tak už jsem s nim taky nekomunikoval. Vlastně jediná věc, co za celou dobu řekl, byla: „podejte mně ještě kósek niti děvčata.” Po zašití rány (vypadlo to, že to dělá z nejvyšším odporem) odešel (konečně na oběd?) a nechal mně tak. Přišel jeden takový mladý a odvedl mně na sádrovnu. Ale na Tomem avizovanou dlahu jsem se těšil marně. Sádra vpravdě od prdele ke kotníku. Tím mně ten starý paprika (předpokládám že ji doporučil on, mladý to dělal podle papíru) naštval nejvíc. Mladý se mnou komunikoval vcelku obstojně. Podle oblečení usoudil na čundráka a tak se ptal kde jsme. Po sdělení že na Pulinách se mi pokoušel doporučit cestu domů, ale když jsem poupravil informaci místa pobytu na chatu v dědině, nezbylo mu než se smířit s tím, že mně nepřesvědčí. Prý šak co, je to moje noha. Donesl mi moje věci a mohl jsem pryč.
Venku seděli dost vysmátí ogaři a dolů jsem šel tentokráte po schodech (Tomáš musel kriplkáru zase vrátit :). Michal přistavil auto a mohlo se jet. Vznikl první fór o celém aktu. Prej jak jsem přijel, ukázal na díru na gatích na koleni a sestra na to nebojte, to se zašije :D. Cestou jsme se stavili v obchodě pro chleba a jiné pochutiny. Auto se hodilo zpátky k babičce a do tábořiště mně odvezli v kolečkách.
Udělané nebylo samozřejmě vůbec nic. Vyhnali jsme proto ty plantážníky zpátky do lesa pro všechno to dřevo. To se začalo zpracovávat a tak byl čas i na přípravu toho guláše. K tomu se náramně hodilo minulý den udělané prkýnko. Já sem sekal mačetou tenčí klacky (do 5cm), Hanka krájela, Michal si hrál s ohněm a zbytek zpracovával větší klacky. Začal se dělat gulášek. To byla hned příležitost natočit si další pivko. Zhruba ve stejnou dobu jako včera česnekačka, byl i gulášek na večer kolem šesté hotov. Byl samozřejmě dobrý.
Já si lehl na chvilku do stanu a tak nějak se povaloval. Stálo to zaprd. Sice jsem s Hankou vymyslel pár příjemnějších poloh pomocí sady plechovek (fazolí), co jsem měl čistě náhodou v krosně, ale nebylo to ono. Nelenil tedy Jamesek a otevřel Mrzákovu řeznickou dílnu. Stvořil úžasný závěsný systém o dvou podporách a principu kladky pro svoji sádrovanou nohu. Výroba mně však zabavila na delší dobu než mi vydržel spokojený pocit při používání. Tak jsem rezignoval, požil pár Tomových prášků a usnul i tak.